Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Kočička

Tmou brzkého rána, toho bezútěšného času před úsvitem, přelétla přes stezku podivná bytost, stín či mámení. Pak se na cestě objevila černá kočka se žhnoucíma zlatýma očima.

Tři dobrodruzi vyráželi na cestu. Noc se zvolna chýlila k ránu. Před dalekou poutí se vesele smáli a halekali, když opouštěli dům posledního z nich kdesi daleko za krajem města. Naložili vaky na záda a vykročili do tmy.

Sotva minuli poslední uličku a vstoupili do lesa, přes cestu před nimi proběhla černá kočka.

"Hele jí!" pravil první z dobrodruhů, malý učenec a alchymista. "Tfuj, a třikrát tfuj před neštěstím!"

"No jo, kočka. Tak to budeme mít dobrou snídani," dodal druhý, šermíř a bard bohatýrského chování.

Zvíře se mu připletlo pod nohy a on je nevybíravě nakopl až odlétlo. Než však minulo pár okamžiků, kočka už znovu běžela po cestě před dobrodruhy.

"Tak by mě zajímalo, jak dlouho s námi půjde," pravila třetí, kněžka s pohledem upřeným někam do tmy.

"Asi do té doby, než jí chytneme a upečeme," řekl bard.

"Ale no tak, to přece nemůžete," oponovala kněžka.

"Byla by to moc dobrá snídaně. Kožešinku bych vydělal a ocas nosil za kloboukem," dodal alchymista. To doprovodil smích zbylých dvou dobrodruhů.

Kočka si, jak vidno, z řečí mnoho starostí nedělala. Jak by snad také mohla, že? Dál klusala pár kroků před nimi. Co chvíli se pletla někomu pod nohy, tiše mňoukala a podivně vlnila ocasem.

"A že se mě nějak drží," nadhodila kněžka. "Proč se pořád motá pod nohy právě mně?"

"Třebas je to kocour," zasmál se alchymista.

Kněžka se musela rdít, ale smála se též.

Pomalu svítalo, už notný kus cesty minul dobrodruhům za zády ve veselé rozpravě a to prapodivné zvíře stále neúnavně běželo před nimi.

"Možná nás někam vede." Kněžka se cítila trochu nesvá, cosi zjevně nebylo v pořádku, co pravilo jí její podivínské vědomí.

"Leda tak do záhuby," smál se dál lehkovážně bard a pískal si vesele do kroku.

Tak minulo pomalu ráno a z podzimních mlh vylouplo se poledne.

Nekonečně dlouhý hvozd se táhl přes půl dne chůze do všech stran.

"Co, že nám našla i dobré ohniště, kde si tu potvoru můžeme upéct," zahalasil alchymista.

"Nu, což, je to jen kočka," nakonec i kněžka svolila, když došli k cizímu ohništi nejspíše z předminulé noci. "Bude to tak. To nás vedou bohové k dobrému obědu," usmála se.

Složili vaky a alchymista počal rozdělávat oheň. Bard, v jedné ruce dýku, vzal zvíře lísající se k nohám kněžky.

Když pak chutné masíčko olizovaly plameny, alchymista je natíral bylinkami. Kněžka hledala cosi v mohutné knize a bard ladil loutnu. Oheň tak příjemně zahříval nohy, že se rozhodli na další cestu vyrazit až ráno.

Ve vesnici na kraji hvozdu vyprávěl příštího večera jeden z lovců prazvláštní zvěst. Našel prý na místě svatých ohňů druidů na den starý popel, vaky několika dobrodruhů a - lidské kosti, doběla obrané rozházené kolem jak po hostině.

A u ohniště stála podivná kočka, černější, než podzimní půlnoc s očima tak zlatýma, že žhnuly víc, než plameny ohňů svátků dlouhonoci.