Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Lochderské pohádky a pověsti

O elfech a trpaslících

(Oblíbená pohádka místních dětí.)

Kdysi dávno byl místní kraj ještě poklidný a téměř pustý. Příroda byla divoká a krásná, zásahem lidí nepoznamenaná.

Tehdy přišli do místního kraje bílí elfové. Přišli ze severu, ze hor a země za řekou. Byli moudří a uměli žít v míru se zemí a skřítky. Zakládali malé osady a živili se dary krásy tohoto kraje. Vyznávali bohyni přírody Natürwanu.

Krátce po nich přišli do kraje také trpaslíci. Silní a chytří, kteří uměli dostat ze země její klenoty aniž by trpěla. Pocházeli z hor na jih odsud, ze Stumelu. Ti vyznávali duchy svých předků, moudrých trpasličích otců.

Tehdy poprvé se setkali vyznavači těchto mocností, Natürwany a Duchů otců. Žili by spolu v míru, nebýt rozporu ve své víře. Brzy mezi sousedy vypukl první svár. Svár se rozšířil a soused začal proklínat souseda. Různě si škodili, záviděli až začali zapomínat na svojí moudrost a na úctu ke kraji, kde žijí.

Začali zemi trápit a zneužívat. Došlo to tak daleko, že země začala plakat, bolestí i neštěstím z jejich sporu. Z půdy vyvěraly malé pramínky a tekly podivuhodnými směry až vytvořili rybníček. Pak země v pláči ustala.

Následující noci se zdálo elfí kněžce o bohyni. Ta jí vyzvala, ať vezme loďku a připlave doprostřed rybníčku. Zde prý se setká s někým důležitým, chytrým a silným spojencem, který elfům pomůže zvítězit v jejich sporu s trpaslíky. I elfka ráno nechala si donést k jezeru rybářskou loďku a vyplula na něj.

Té noci se zdálo slepému trpasličímu starci, tomu který mluvil s duchy otců, o jeho dědovi. Moudrý přede mu napověděl, jak zvítězit nad elfy a získat kraj pro sebe. Má prý vyplout v loďce ráno na rybníček a setkat se zde s moudrým spojencem. Trpaslík uposlechl a brzy ráno se nechal dovést k rybníčku a posadit na loďku.

Elfka i trpaslík vypluli na rybníček proti sobě a až v tu chvíli, kdy opustily jejich loďky husté ranní stíny stromů na břehu, všimli si jeden druhého. Ano, slepý i trpaslík věděl, kde je elfka, cítil přesně její přítomnost. Pluli k sobě až se jejich loďky setkaly.

„Odpluj pryč, trpaslíku,“ řekla elfka. „Čekám zde na silného a chytrého spojence, kterého mi poslala moje bohyně a nechci abys nás zde rušil.

„Ty jeď pryč, elfko,“ nedal se trpaslík. „To mě sem můj děd posílá moudrého pomocníka, chci tu na něj čekat sám.“

A najednou oba odsekli. „Neodpluji nikam!“

V tom se hladina rybníčku rozvlnila, nedaří pomalu, pak silně a nakonec tak bouřlivě, že obě loďky zmizely ve vlnách. A byl zase klid.

Elfové na břehu propukli v pláč nad ztrátou své milované kněžky. I trpaslíci na druhém břehu se rozeštkali nad smrtí svého otce a děda. Plakali dlouho a když konečně oschly posední slzy lítosti nad jejich ztrátou, konečně pochopili kdo byl tím spojencem pro trpaslíky i pro elfy. Sešli se na jediném břehu mlčky a najednou věděli, že se jejich mocnosti mají rády a chtějí aby zde spolu žili v míru a pokoji.

A taky se také stalo. Až do příchodu lidí…

O založení Lochderu

Před mnoha sty lety přišli do země lidé. Tehdy už tu žilo elfů i trpaslíků jen skromně a zrovna zde byl kraj docela pustý. První osadníci přišli jednoho léta. Utábořili se , rozložili si zde své skromné živobytí a začali hledat vhodné místo pro založení první osady. Propátrávali pečlivě břehy řeky i okolní louky, hledali prameny a bezpečná místa, kterým se divoká zvěř z lesů bude vyhýbat. Zkoumali půdu a přemýšleli, kde založit svá pole.

Po několika dnech hledání a vybírání narazil jeden mladý pár na louce nedaleko tábora na podivnou bytost. Byla malá jako dítě. Byla to dívenka, nebo možná spíše malá ženuška. Měla malinké pohodlné šatečky a ve vlasech květiny. Nejdřív se jich bála a utekla před nimi do lesa. Mladý zvídavý pár jí sledoval po lese a snažil se k ní přiblížit. Nechtěli jí ublížit, byli prostě zvědaví. Ženuška si s nimi hrála, vodila je všude možně…

Najednou za svými zády uslyšeli zapískání na prsty. Rychle se otočili. Ženuška stála sotva deset koků od nich a smála se. Vypadala vesele, jako když si s nimi opravdu hraje!

Muž k ní vykročil, ale žena ho zarazila a sama se vydala k malé bytůstce.

„Kdo jsi?“ otázala se.

„Maen,“ vypravila ze sebe ženuška podivný zvuk. Nebo to bylo jméno?

„Já jsem Kara,“ představila se lidská žena a vztáhla k bytůstce ruku na pozdrav. Ta přišla blíže a nesměle se ruky dotkla. Pak ucukla.

„Neboj se, nechceme ti ublížit. Jen nás zajímá, kdo jsi.“

„Jsem skřítek,“ řekla ženuška.

„Skřítek?“ opakovala žena s nepochopením. „A co tu děláš?“

„Žiju tady. A co tu děláš ty?“

„Hledám místi pro naši osadu, pro svůj dům a pole.“

„Aha…“ ženuška se na chvíli odmlčela. „Tak já tě zavedu k bábince, ona ti poradí,“ a otočila se a vyrazila kamsi do lesa.

Pár jí udiveně následoval. Po chvíli se Maen zastavila a vyzvala pár, ať chvíli počkají. Zmizela v houštinách. Nikde jí neviděli ani neslyšeli. Čekali na ní dlouho a muž už chtěl odejít, ale jeho žena ho zadržela. „Jen počkejme, třeba se doopravdy vrátí.“

Po dalším čekání přišla Maen s podobnou bytůstkou, jen asi o mnoho starší. Vypadala jako stará seschlá babička a byla ještě o něco menší než Maen.

„To je bábinka,“ řekla Maen.

Žena i k ní vztáhla trochu se strachem ruku. Bábinka jí však ruku nepodala.

„Vy se tu chcete usadit,“ řekla místo pozdravu.

„Ano,“ odpověděla žena nesměle.

„No dobrá, zkusíme to s vámi. Příchod lidí jsme už dávno očekávali. Poradím ti, kde si postavit dům, vím o místě, kde se bude lidem dobře dařit a nikdy je tam nebude nic ohrožovat. Medvědi a vlci tam chodí jen zřídka. Na louce nedaleko řeky, dlouhou chvíli chůze tímto směrem,“ ukázala rukou. „Tam najdeš studnu. Silný pramen upravený aby se z něj dala dobře nabírat voda. Okolo je mnoho luk, kde můžete pěstovat zrno i sázet stromy. Tam je vaše místo. Tam vám skřítkové nechávají půdu k obhospodaření a pokud budete hospodařit dobře, budou vám pomáhat.“

„Děkuji vám za radu, bábinko,“ odpověděla překvapeně žena.

Bábinka pokračovala: „Střežte se ale rušit nás v našich domovech, ty jsou tímto směrem,“ a nedbale ukázala jinam. „Tam nechoďte, nebo se budeme zlobit. Jsme skřítkové a jsme mocní. Můžeme vám velmi ublížit, když nebudete dodržovat naše pravidla, vyženeme vás zpět, odkud jste přišli.“

„Nebudeme vás rušit,“ promluvil poprvé na skřítky i muž. „Chceme tu jen hospodařit, lovit a sklízet a mít se lépe než v zemi, odkud přicházíme.

„To zde můžete,“ bábinka zjevně domluvila. Na místě před jejich zraky zmizela. Zůstala tu je Maen.

„Zavedu vás tam, těžko byste to místo sami našli,“ řekla.

Vedla je dlouho, lesem, přes louky, pře potůček, houštinami. Až konečně došli na louku, kde opravdu stála osamocená studna. Bylo tu hezky, louka byla rovná a veliká, okolní lesy trochu řídké. Bylo tu celkem sucho a už dlouho neviděli lidé žádné stopy velké zvěře.

„Zde je vaše místo. To vám skřítkové určili. Zde může naše osada stát pod dlouhé roky a nehrozí jí nebezpečí.“

„Děkujeme ti, Maen,“ řekl muž. „Přijďte nás zde někdy navštívit,“ dodal.

Na to už Maen neodpověděla, zmizela tak náhle, jako bábinka.

Muž i žena už byli celí utrmácení a tak se nepokoušeli skřítka více hledat. Posadili se u studny a dlouho odpočívali a přemýšleli, jak zde bude jejich osada vypadat. Den se nachýlil k večeru a lidé se vydali zpět do tábora. Nebylo to daleko. Jak to že na tohle skvělé místo nenarazili už dříve? Druhého dne sem přišli lidé všichni a rozhodli se, že zde na radu skřítků založí osadu.

O zeleném pahorku

Nedaleko od míst, kde žijí lidé žijí také skřítci. Není radno je v jejich domovech rušit. Už prvním lidem zde v okolí to zakázala moudrá a tehdy ještě mladá skřítka Maen, jak se povídá v jiné pověsti. První lidé zde byli ještě uvážliví a řídili se radami skřítků. S přibývajícím časem se ale lidé stali zpupnými a snad i zhloupli. Začali být zvědaví a chtěli skřítky navštívit. Chtěli prozkoumat jejich domovy a zjistit co nejvíce o tajemství jejich moci a síly. O jejich životě… a také jim něco z jejich moci i jejich země vzít.

Skřítkové se ještě znovu pokusili lidem domluvit. Rozmlouvali dlouho a často s vůdcem lidí, starostou vesnice i jeho dcerami, dívkami vládnoucími mocí. Ale stále bezúspěšně. Lidí se stále pokoušeli proniknout do země skřítků a rušili jejich poklidný život.

Tu skřítci ztratili s lidmi už i tu nejmenší trpělivost. Spředli mocné síly a najednou… ze zeleného pahorku, hranice jejich země a výsostného území kam lidé nesměli, se otevřela zelená brána a z ní vyjela skřítčí jízda. Tedy lépe řečeno jízda duchů skřítků. Jeli na zvláštních zvířatech. Kancích, srncích, někteří dokonce i na liškách. Na sobě měli maličké opalizující modré zbroje a v rukách tmavě modré šavle.

Jízda projela krajem a kdo se jí postavil, okusil čepelí jezdců. Ty nezraňovaly tělo, za to však ničili a zabíjeli duše. Mnoho takových hlupáků, kteří se skřítčí jízdě postavilo se pomátlo s duší zmrzačenou šavlemi duchů. Mnoho jich zemřelo, protože i jejich duše zemřely. Za to lidské zbraně skřítčím duchům neubližovali víc, než vánek listům stromů.

Lidé v děsu utíkali před tou strašlivou podívanou.

Pak zase skřítčí jízda zmizela. Ve svahu zeleného pahorku se opět otevřela zelená brána a jízda zajela za ní. Pak se brána zavřela a byl najednou klid, jak snad jen byl v kraji naposledy před příchodem lidí.

Lidé byli tak vyděšení, že už ani plakali. Úplně mlčky odnášeli své raněné a mrtvé. I vzduch kolem nich jako by zemřel. Utlumil všechny zvuky, šum listů, zpěv ptáků…

Tu se najednou uprostřed lidské vesnice zhmotnila jedna skřítčí bytost. Kdo jí znal, věděl, že to je Maen, mocná a moudrá skřítčí žena, ta která lidi zde v sousedství země skřítků první přivítala a pomohla jim najít místo pro první osadu.

„Hloupí lidé,“ začala bez pozdravu. „Dali jsme vám tuto zemi, abychom s vámi žili jako s dobrými sousedy. Copak vy jste to nepochopili? Myslíte si, že je slušné snažit se lézt sousedovi do zahrady bez jeho svolení? To vy si také děláte mezi sebou? Dupat sousedovi po záhonech květin a krást mu zeleninu, rušit ho při práci se silami a všelijak škodit? Styďte se za sebe. Doufám, že jste se poučili, že smutek ze ztráty a strach vás vyléčí z hamižnosti a zvědavosti!“ to už Maen skoro křičela. Vypadala velice rozrušeně. A ti, kteří stáli nejblíže si povšimli v jejích očích také slz.

„Dlouho jsem vás chránila před svým národem, ale porušovat naše zákony vám nemohu dovolit ani já. Střežte se někdy nás znovu takto rušit. Nebo okusíte hněv naší jízdy znovu. A to už nebude padlých lidí v desítkách, jízda mezi vás rozeseje zmar a smrt takovou, že budete litovat, že vás vaši rodičové kdy vůbec počali!“ to už plakala skutečně. Byly to slzy vzteku i lítosti.

„Pochopte nás už konečně,“ řekla ještě. „Nechci abyste museli znovu umírat.“ A zase zmizela stejně náhle jako se objevila, bez jediného slova rozloučení, bez jediného gesta.

A lidé se poučili. Už nechodili za zelený pahorek do území skřítků. Cenili si na to příliš životů svých blízkých a raději poslechli příkazy moudré skřítčí ženy.

Bouře

Kdysi dávno žil v kraji mladík, který si říkal Illia. Byl tuze zamilován do mladé slečny Agny statkáře Coghiena. Ten ale zamilovaný dvojici nepřál a chtěl, aby si jeho dcera vzala zámožného obchodníka z velkého města. Každý večer statkář dceře vyhrožoval, že jestli se bude dále stýkat s tím ničemou, tak jí zavře a nebude pouštět z domu.

Každou noc se přikradl Illia k oknu své milé a vhodil do světnice snítku plané růže. Byl to signál pro Agnu aby se oblékla a potají odešla z domu. Když co náhoda nechtěla, jednou snítka spadla přímo před statkáře. I rozlítil se tak, že dceru zbil. Mladík, který slyšel její bezbranný jekot a pláč se sebral a běžel přímo do lesa skřítků, žádat je o pomoc.

Nikdo se neobjevil, ale Illia věděl, že ho skřítci vyslyšeli. Nebe se zatáhlo a začal vát silný vítr. Rozpršelo se a začala bouře, jakou již dlouho nikdo nezažil. Illia nemeškal a běžel k statkářovu domu. Mocný vítr právě trhal dřevěné došky ze střechy statkářovi stodoly a statkář kolem pobíhal ve snaze utišit dobytek. Illia vtrhl do světnice. Popadl svojí milou, a přestože byla jen v noční košili, utíkal s ní pryč ke skřítkům. Statkář zahlédl už jen mihotavě v dálce kus bílé košile.

Druhý den ráno se lidé ve vesnici s obavami sešli kolem statkářových stavení. Stodola byla téměř zničená a domek také vyžadoval opravu. Té noci žádná bouře nebyla. A po těch mladých dvou nezbylo více než snítka plané růže.

Od té doby se nikdo neodváží vzdorovat mladému štěstí.

Skřítčí král

V kraji se blížil podzim. Ptáci pomalu přestali zpívat a listí se barvilo do červené. I zažloutlá tráva a bahno na cestě prozrazovaly, že je tu podzim. Zvířata si stavěla nory a brlohy, aby přečkala zimu. Všichni tvorové dbali na blížící se zimu a připravovali se na ni. Jen lidé stále s pilou a sekerou chodili do lesa a káceli dřevo. Byli to chlapi najatí z vesnice. Platil je obchodník z dalekých krajů asi Albireye, co si říkal James. Chlapům platil hodně dobře a tak se ani moc neptali proč to dřevo a blížící zima jim také starosti nedělala. Vždyť s plnou kapsou grošů jde všechno lépe.

Dny ubíhali a listí přecházelo z odstínů oranžové a červené až do hnědé. A James stál stále za muži z vesnice a kontroloval jejich práci. Byl s postupem prací spokojen až na tento den. Už od rána začal mrzutě. Když vykročil směrem k dřevorubcům, uviděl jejich hlouček, jak se baví.

„Pane dál pracovat nemůžeme, tam je území skřítků.

Nesmysl, nic takového jako skřítci neexistuje. Ani malé děti na ně nevěří.

Pane, když ….

Ticho, kdo bude chtít výplatu, tak se pustí do práce.“

Pár dělníků odešlo a někteří se pustili do práce. Ten den se nic nedařilo. Topora seker praskala a dva muže zranil padající strom. Když se na cestě ukázala malá bytůstka. Dívenka nevelikého stáří oblečená v černém. Přišla k dělníkům blíž a jen špitla.

„Tohle je léno skřítčího krále a vy ač místní nemáte právo zde těžit. Zanechte práce. Běžte ke svým ženám a zabedněte dveře. Dnes v noci nevycházejte, jeli vám život milý.“

Dřevorubci byly pořádní chlapy. Sto kilo měl každý a páru, že by se za ní kovář nemusel stydět, ale z té malé holky jim běhal mráz po zádech. Jako by do nich bičem praštil, nechali své práce a utíkali domů. V noci, která nastala, vyjelo do kraje kouzelné vojsko. Družina skřítčího krále.

Druhého dne ráno nebylo na místě nic. Nikde nebyly padlé stromy, sekery a povozy. Nic … ani James.

O skřítcích zlodějíčcích

Někteří skřítkové jsou velmi škodolibí tvorové. Nevadí jim lidi zneužívat a trápit.

Říká se, že skřítkové rádi jedí, ale že už dávno začali být příliš pohodlní, než aby si vypěstovali obilí na mouku sami a než aby sami okopávali zeleninu.

Už je to dávno, co lidé poprvé viděli skřítky krást na polích. Nejprve brali jen trochu, když měli asi opravdový hlad. Pak začali brát více a více.

Jednoho dne, vyrabovali skřítkové políčko chudému sedlákovi. Ten muž měl několik dělí a nemocnou ženu a pracoval od úsvitu do soumraku na poli aby, rodinu uživil a v noci pak bděl u lůžka své nemocné ženy. Tento muž tedy vzchopen spravedlivým vztekem, vyběhl na pole pleněné skřítky. A jednoho chytil za vlasy. Byl to ještě skřítčí chlapec a byl tak zmatený a vyděšený, že ani nezmizel. Muž jím smýkl na zem a pak ho zvedl za límec tak, že skřítčí chlapec mávali nožičkami dobrý krok nad zemí.

„Co to tu děláš, ty lotře. Neber mi moje obilí. Já ho potřebuji, moje děti hladoví a žena stůně. Co budou jíst, když mi všechno sebereš?“ zatřásl v zoufalém vzteku skřítkem.

„Takový silný mládenec, jistě dokážeš sám zasít a sklidit, a když ti staří pomůžou, uživíš i svoje sestry nebo dívku,“ muži se podlomil hlas a postavil mladého skřítka na zem.

Ostatní skřítci ohromeně a zvědavě sledovali jeho smělé počínání.

Mladý skřítek se trochu vzpamatoval a promluvil k muži: „Promiň, člověče, nevěděl jsem, že tvoje děti mají hlad. Nechtěl jsem ubližovat dětem, matka mě vždycky moc zbije, když ubližuji mladším a říká, že je to to nejhorší co mohu udělat.“

„Tak to vidíš, věř svojí matce. Sám pracuj a budeš odměněn plody země jako my.“

Mladý skřítek vypadal moc zmateně. Najednou zmizel a krátce po něm i ostatní.

Ale zmizeli i se sedlíkovou úrodou!

Ten byl velice sklíčen.

Druhého dne však, když se za svítání probudil z kratičkého spánku na stoličce u lůžka nemocné ženy a vyšel z domu, uviděl v prvních slunečních paprscích na poli podivuhodný lesk. V poli se tu a tam leskla maličká hromádka zlata. Nevěřil vlastním očím.

Hned ale padl na kolena a začal zlato sbírat a cpát do kapes, do košile… kolik ho jen pobral.

Pak se najednou objevil ten skřítčí kluk. Je se na něj tak zamyšleně díval a zase zmizel.

Od té doby, když skřítkové lidem ukradnou nějakou úrodu, nechají po sobě alespoň nějaké to zlato. Toho se sice ještě nikdy nikdo nenajedl, ale lidé ho mají rádi, a pokud jsou chytří, dokáží za něj dostat mnoho a mnoho jídla i nástrojů a surovin. Někteří lidé tvrdí, že viděli skřítky, kde to zlato berou.

Ale jiní se na ně pak moc zlobí. Ale přes to: jsou lidé, kteří tvrdí, že zlato je pro skřítky tak bezcenné a že ho klidně nechávají lidem, protože ho … no … vylučují, že? Tedy snědí zlaté koláče a placky a dozlatova vypečenou pečínku a pak je to také zlaté, ale doopravdy.

To je ale prostě pohádka pro děti

Fakt je, že když vám skřítkové něco ukradnou, často za to od nich dostanete nějaké to odškodnění. Někteří lidé také proto nechávají čas od času skřítkům před domy malé pohoštění a čekají že za něj dostanou kousek zlata. Pokud ho doopravdy dostanou, nikomu to jistě nepoví.

Slzy

Byl krásný letní den. Sluníčko jako obrovská žhnoucí koule na obloze dělalo co mohlo, aby dnešní den byl opravdu pařák. Přesto ale na lesní půdu dopadali sluneční paprsky pouze skromně. Mladá krásná dívka si vykračovala po cestě lesem. Zastavila se až u hrstky mužů, kteří přemítali o něčem. Dívka byla zvědavá a tak se zastavila na kus řeči, aby zjistila, co dělají. Vysvětlili jí, že hledají nové rudné žíly. Místa, kde se bude těžit stříbro.

Dívka nebyla sto pochopit, v čem je to tak důležité, a tak se ptala dále. Dělníci jí vysvětlili, že je to jejich práce a povinnost, jinak by nenakrmili své ženy a děti. Dívka se jim tuze líbila, a tak jí nabídli i něco málo ze své svačiny. Byli hodní a příjemní. To jí uklidnilo, a tak se vydala dál na cestu a postupně mužům zmizela v lese.

Nic naplat pánové pustíme se do práce. Byla to nepříjemná zdlouhavá práce. Bylo třeba prohlédnout každý balvan a skalku a přesně zjistit z jakého kamene jsou a kde by mohli být vytoužené rudné žíly. Přicházel večer a už bylo na čase přemýšlet o tom, že se budou vracet zpět do městečka. Byly zklamaní, že nic neobjevili. Ale mají ještě další dny.

Dny utíkali a týden se pomalu chýlil ke konci. Nikde se jim nepodařilo najít ty správné rudné žíly, které hledali. Vypadalo to beznadějně. Už sklízeli všechny své věci a chystali se k odchodu, když se zase ukázala mladá dívka.

„Já vám pomohu najít vaši rudu, ale na oplátku za to mi slíbíte, že tento kraj zůstane nedotčený a nikdo nenaruší jeho krásu.“

Kovkopové si chvíli z dívky utahovali, ale když jim dala do ruky krásný rudný kámen, tak zmlkli. Všichni jí hlasitě odpřísáhli, že se to kraje nijak nedotkne, jen ať jim ukáže, kde ten kámen vzala. I zavedla dívka muže do hlubin lesa, kde na zem vyčnívala malá skalka s rudnou žílou. Muži se zaradovali a dívce poděkovali za její laskavost. Znamenalo to pro ně peníze, za které budou moci jejich rodiny žít.

Po pár letech vypadal kraj žalostně. V zemi zela obrovská díra, jakoby se ji snažil někdo roztrhnout. Stromy byly na míle daleko vykáceny a řeky, dříve plné ryb, byly dnes prázdné. Všude byly jen hromady kamení a lidé, co do nich tloukli a hledali své bohatství.

Velké slzy tekly z tváří dívky, jež byla kdysi krásná, ale dnes její výraz a obličej ochabl. Kraj umíral a s ním i ona. Slib, který dívka dostala od dělníků, vzal dávno za své. Chtěla kraj chránit, ale přivedla jej ke zkáze. Každá slza se na zemi ihned změnila v malého červíka, který se zavrtal do země. Dívka plakala dál a dál. Netrvalo dlouho a zemřela.

Horníky v celém kraji brzy schvátila strašlivá choroba a mnozí z nich umírali. Ti, kteří nezemřeli, ve strachu utekli. Kraj osiřel a hrůzu spáchanou lidmi opět vzala příroda.

Obluda z jezera

Každá další vlna z jezera pohodila listem o něco dál na břeh. Rybáři kmitali, aby stihly vyjet na jezero ještě dříve než se úplně rozední. Bylo potřeba sbalit sítě a pruty, přidat k tomu všemu návnady, nezapomenout na provazy, nože a dalších asi sto malých věcí. Ve všem tom spěchu si ani nevšímali toho, že dnešní ráno není až tak ideální jak si ho malovali. Zvedal se vítr a vypadalo to časem na pořádný déšť.

Odrazili o břehu a malá loďka se vydala na svou houpavou pouť do lovišť na jezeře. Vítr a vlny se jí stavili do cesty a stále jakoby opakovali: Dnes na jezero nejezděte. Dneska tu není vhodné místo pro lidi.

Rybáři spěchali a opírali se do vesel co to dalo. Přesto se pouze plíživou rychlostí blížili do loviště. Čas je opravdu tížil a začínali z toho být nesví. Pokud nic nechytí, nebudou mít nic na trh a k jídlu. Konečně dorazili na místo. Pomalu rozhazovali vrše a chytali ryby na hladině jezera, ale nic moc to nebylo. Chytili několik malých rybek, které si hodili do loďky, aby měli návnadu na ty velké, o které jim opravdu šlo. Chytit takovou sáh a půl velkou černou štiku by jim zaplatilo celý týden práce. Nakonec se na vrše vykašlali a dali se s loďkou do pohybu. Pomalu roztahovali dlouhou vlečnou síť a začali zatahovat.

Konečně vytahovali nějaké úlovky, které mělo cenu si nechat. Rychle vytáhnout síť, rozjet se s loďkou a zatáhnout. Vybrat hezké ryby a zbytek hodit zpět. A zase znovu dokola. Úmorná práce, která se ale vyplácela. Dneska byl zrovna den, který zaplatil předchozí týden.

Najednou se síť zasekla. Čas od času se to stávalo a nezbývalo než s loďkou objet velký kruh a snažit se síť vytáhnout ze všech stran. Vydali se tedy na cestu. Mrzutí, že místo vytahování ryb tady budou šaškovat se sítí. Popojeli jen o pár metrů a začali se kolem loďky objevovat bublinky.

Voda stříkala a silné nárazy na loďku málem všechny rybáře vyklopili. Další náraz …. Křik …. Voda …

Na břehu jezera se pohupovala spousta marastu. Malý chlapec byl zaujat kousky provazů a tak šel celou hromadu prozkoumat. Chvíli se hrabal ve zbytkách a pak najednou vytáhl tátův rybářský prut. Dnes večer už se domů nevrátí.

O Vladovi upírovi

Za dávných časů vládl ve zdejším kraji šlechtic. Vládl pevnou rukou, ale k poddaným se choval slušně, jejich práce byla sice tvrdá, ale kraj prosperoval. Manželka mu sice zemřela už dávno, ale zůstal mu syn. Syn jménem Vlad. Už od malička bylo vidět, po čem Vlad touží, byl u každé příležitosti, kdy mohl pozorovat svého otce při vládnutí a kata při práci. Zajímalo ho hlavně stříbro... a krev, která ho přímo fascinovala. Když Vlad dosáhl dvacátého roku, otec mu zemřel a on se s potěšením chopil vlády. Říká se, že svému otci nezařídil ani pohřeb. Vlad byl posedlý mocí a jakýkoliv odpor nebo komplikaci na jeho cestě k ní trestal těmi nejtvrdšími a hlavně nejbolestivějšími tresty – krutě a bez milosti. Chtěl být něco víc, víc než nějaký baron, ne, víc než člověk – chtěl být nesmrtelný. Dlouhý čas hledal způsob, jak něčeho takového dosáhnout, zval si alchymisty a jiné, podivné existence, zkoušel jejich lektvary, artefakty, tajemné okultní síly, objížděl kraj na černém koni a hledal... všechno, co zkoušel, se ale nakonec ukázalo jako šarlatánství. Je s podivem, že se do toho všeho oženil, nadto s neskutečně krásnou ženou. Jmenovala se Cneajna a byla přesný opak toho, co Vlad. Milá, dobrotivá, laskavá. Vždy Vlada v jeho krutosti mírnila. A dařilo se jí to. Kraj si na chvíli oddychl. Nic ale žel bohům netrvá věčně.

Jednoho dne přijel do kraje alchymista, theurg. Nikdo už dnes neví, jak se jmenoval nebo jak vypadal, vyžádal si však audienci u barona s tím, že přijel v odpovědi na dopis, který Vlad poslal před několika Zimami. A tak Vlad konečně získal tajemství nesmrtelnosti. Theurg mu poskytl svitek, se kterým se pomocí rituálu mohl stát upírem, mocnou nesmrtelnou bytostí, ovšem za hrozivou cenu. Rituál si žádal krev jediné bytosti, kterou miloval. Jako vypravěč bych rád řekl, že odmítl a že láska ke krásné Cnejaně mu pomohla překonat onu sžírající touhu, bohužel nemohu. Bez váhání přijal a po nečistých symbolech temného rituálu brzo stékala Cnejanina krev. I stalo se, že nadcházejícího rána vydal Vlad nová nařízení, ve kterých odebral poddaným veškerá práva a jmenoval theurga svým rádcem. Nikdo nevěděl, co se stalo. Lidé se začali bát poté, co přestali vídat Vladovu manželku. Došlo i k několika dalším záhadným zmizením. Povídačky se šířily a celý kraj byl cítit nejistotou. Zmizení ale nepokračovala, říká se, že Vlad s Theurgem přišli na způsob, jak vylepšit upíří tělo, udělat je nezranitelné a zároveň odstranit nutkavou potřebu pít krev – jezením surového stříbra. Není divu, že zanedlouho začal Vlad nutit lidi k tomu, aby těžili stříbro v obrovském množství v nelidských podmínkách, což nemohlo zůstat bez odezvy. Po tom všem začali lidé v soukroumí a tajnosti připravovat vzpouru a s pomocí kněží přišli na způsob jak upíra zabít, což se později ukázalo jako jediná možnost. Ani v nejmenším však nešlo o jednoduchý úkon, bylo nutné sehnat dubový kolík koupaný třináct úplňků ve vodě svěcené třemi kněžími různých bohů politý krví hrdiny, který zabil alespoň stovku nepřátel, a ten mu vrazit přímo do srdce. Jestli se to podařilo, o tom je zas jiné vyprávění.

Dobrý vypravěč ještě přihodí k dobru, že se povídá, že po rituálu dostal Vlad nadlidské schopnosti. Dokázal se prý pohybovat tak rychle, že jediné, co bylo možné pozorovat, byl jeho mrazivý smích. Ještě dnes přebíhá místním mráz po zádech, když slyší kvílet meluzínu.

Vladova krutovláda

V době vlády krutého šlechtice Vlada se zdejšímu kraji dařilo špatně jako nikdy předtím ani potom. Lidé strádali, umírali v nelidských podmínkách neustálé práce ve stříbrných dolech. Zoufalství bylo jejich jediným denním chlebem, nebylo nic, co by se dalo dělat proti železné pěsti vládnoucí z hradu. Co bylo horší, ty, kteří nepracovali, nebo byli pomalí, nechával Vlad nabodávat s velkým potěšením na kůly, které byly rozmístěny v řadách okolo hradu. Jakékoliv protesty trestal bolestivým mučením. Bez citu a bez milosti. Jeho ledově chladný smích se s každým nešťastníkem nesl z hradu a naplňoval všechny poddané děsem. Takhle to nemohlo vydržet dlouho, místní kněží se rozhodli, že problém vyřeší.

Jak ale na to? Bohové nám pomohou, jsou tak mocní, že ani ten prokletý baron přece nemůže nic namítnout, říkali si. Plní odhodlání, i když s vtíravým pocitem mražení v zádech se kněží odebrali ke hradu. Zabušili na bránu a když se nikdo neozýval, jménem bohů Sciollose, Natürwanny a Ater požádali o slyšení. Byli vpuštěni... A od té chvíle je už nikdo živé neviděl. Proslýchá se, že Vlada požádali o zlepšení podmínek a pohrozili mu boží nemilostí. Vysmál se jim. Následující den se lidem naskytla hrůzná scenérie... Před hradem přibyly další tři kůly.

Tím to však neskončilo. Vlad rozhněvaný odporem poddaných svolal temné síly a povolal na celý kraj morovou ránu. Lidé umírali po desítkách a jejich mrtvoly se vršily na velkých kupách, nikdo je nestačil ani spalovat. Beznaděj se prohloubila a nikdo už se neodvážil proti Vladovi říct ani slovo. Všichni jen čekali na smrt jeho... nebo svojí. A ta nepřicházela...

O vladově druhé ženě

Byla dcera obyčejného sedláka. Celý život žila v kruhu milované rodiny, pomáhala na poli, starala se o nemocné. Zamilovala se do synka kováře a po požehnání oběma rodinami se přichystala svatba... V ten osudný den jako by však vstala špatnou nohou. Byla zmatená, cítila, že něco není dobře, že se má stát něco hrozného, velkého, co změní její život. Samozřejmě, vždyť se vdává... Tušila ale, že jde o něco úplně jiného. Vše probíhalo naoko dobře, přípravy se chýlily ke konci a ona zapomněla na ten dotěrný pocit, který se jí snažil úpěnlivě říct, aby nikam nechodila, zůstala doma. Vyšla ven do krásného dne a vydala se k prastaré lípě, u které měl kněz vykonat obřad. Chytla se za ruku svého milovaného a předstoupila před kněze. V tu chvíli si všimla zděšení v knězově tváři. Do vesnice se přihnal černý kůň nesoucí jezdce zahaleného v dlouhém černém plášti. Hnal se k ní. A pak už jen cítila, jak se vytrhává svému milému. „Budeš moje!“ zněl hlas zpod pláště. Byla vyděšená, zmatená a zoufalá. Bránila se a snažila se vytrhnout, nebylo to nic platné. Záhadný muž si ji odvezl na svůj hrad.

Když dojeli, odhalil obličej. Nebyl ošklivý, jen děsivý, takovým zvláštním způsobem. Bála se, cítila bezmoc. Řekl jí své jméno... Pak ji odvedl ji do pokoje a přikázal sluhovi, aby ji nepouštěl z komnaty, ale jinak vyplnil každé její přání. A pak se jí zeptal, zda bude jeho ženou. Nechtěla. Chtěla domů, zpátky za rodinou... Vlad. Tak to jméno znělo. Přicházel za ní často. A ona ho vždycky odmítla. Pak vždy odešel, bez dalšího slova, jen pokynul sluhovi, který neustále hlídal pokoj.

Jednoho dne se ale věci změnily. Vlad vtrhnul do pokoje jako šílený v podobě, která ji vyděsila. Jediné, čeho si stačila všimnout, byly dlouhé, ostré, bílé zuby. Kousl a ona cítila ten pocit, cítila, jak nemůže vzdorovat.

„Nechtěla jsem právě tohle?“

„Budeš mojí ženou?“

„Ano.“

A pak ho pochopila i to, po čem celou dobu toužil... A jí, dceři obyčejného sedláka, se ta vidina zalíbila.

O Vladově smrti

V den, kdy se šlechtic Vlad proměnil v upíra, přišel do kraje s rodiči a sestrou malý chlapec jménem Antres. Nikdo by nečekal, že dokáže tak velké věci. Vyrůstal jako každý jiný, tvrdě pracoval, jinak to za Vladovy vlády ani nešlo, s tím rozdílem, že si umínil, že upíra zabije. Všichni se mu smáli a on netušil proč, vždycky se jenom pousmál. „Však uvidíte.“

Ve volných chvílích se cvičil se starým mečem, který mu zbyl po dědečkovi, který byl žoldákem. Jak rostl, uvědomil si, že zabít upíra mečem nejspíš nepůjde. Zjistil, že kněží přišli na to, jak toho dosáhnout. Kolíkem máčeným třináct úplňků ve vodě svěcené kněžími tří různých bohů zabodnutým přímo do upírova srdce. Než ale kněží stačili zakročit, Vlad je popravil – nabodnutím na kůl před svým hradem. Poslední kapkou bylo, když jeho sestru odvlekl Vlad na svůj hrad přímo od svatebního obřadu. V ten moment přísahal Vladovi nenávist až za hrob. I přes přísný zákaz cestování se vydal za někým, kdo by mu mohl pomoci. Putoval dlouho bez odpočinku štvaný Vladovou gardou, až po třech dnech ostrého pochodu omdlel. Probral se na velmi zvláštním místě, v tmavé jeskyni kterou ozařoval jen podivný zeleně světélkující strom. Zjistil, že je v poustevně kněze Natürwanny. Knězi poděkoval a požádal ho o pomoc s upírem. Kněz souhlasil. Ukázal mu cestu k poustevníkovi bohyně Ater s tím, že o pronásledovatele se už nemusí starat, a dal mu na cestu lahvičku posvěcené vody. Když slyšel poustevník Ater o upírovi, neváhal a okamžitě vodu přesvětil s radou, kde najít kněze Sciollose. I ten souhlasil s pomocí. Antra teď čekal obtížnější úkol. Po třináct úplňků hlídat hlídat dubový kolík namočený v posvěcené vodě. Vladovi agenti se dozvěděli o Antrových plánech a vyslali družinu vojáků, aby Antra vystopovali a chytili, Vlad se právem obával o svůj neživot. Po prvním týdnu vojáci Antra skutečně našli. Nedal se, bojoval jako horský lev a celou skupinu deseti válečníků pobyl. Jak by taky ne. Bohové rozhořčení smrtí svých kněží stáli jasně na jeho straně. Po neúspěchu Vladovy výpravy byla vyslána další družina, a pak další. Hrdina Anter však po celých třináct úplňků kolík uchránil. A pak se vrátil.

Lidé, kteří se doslechli o tom, že Anter sám pobil Vladovy vojáky, se s novou nadějí přidali na Anterovu stranu a pod jeho vedením napadli hrad. Netrvalo dlouho a dubový kolík proklál srdce krutého a zkaženého upíra.... Anter se však dlouho neradoval. Našel totiž svoji sestru – v upíří podobě, nezbylo mu, než ji zabít také. Zlomilo mu to srdce. Vypráví se, že slzy zarmouceného hrdiny Antera způsobily, že se z jeho sestry–upírky stal člověk alespoň po smrti. Po hrdinovi se slehla zem. Říká se, že kolík k vraždění upírů je pořád ukryt v rozvalinách hradu spolu s pokladem krutého barona Vlada, který se však zatím nikdo neodvážil hledat – prý je prokletý temnými silami.

Když bude v kraji nejhůř

Před několika staletími, když kraj, ve kterém už se nedalo těžit stříbro, opustila většina obyvatel, zůstaly v městečku Lochder pouze čtyři rodiny. Odtud pocházejí kořeny dnešních čtyř rodin: rodiny sedláka, kováře, tesaře a hospodského. Tehdy se ale nezabývaly každá převážně jednou činností, ale všechny se společně staraly o to, aby Lochder nepřišel po odchodu lidí o veškerý lesk. Byla to těžká práce, ale rodiny si navzájem pomáhaly a všechno šlo dobře.

V ten čas se podařilo vytvořit mocný předmět. Není už jasné, jak vypadal a co přesně uměl, říká se ale, že pokud by byl použit, zaručil by kraji na dlouhou dobu spokojenost a prosperitu. Lidé si ale spokojeně už žili a nic takového nepotřebovali. Hlavy všech čtyř rodin se tedy dohodly na tom, že předmět ukryjí a vytvoří mapu, která je v případě nutnosti dovede na místo.

Stalo se tak. Mapa byla rozdělena na pět částí, z kterých si každá rodina ponechala jednu. Poslední, nejdůležitější část, měla ta rodina, ze které byl zvolený starosta.

Na mnoho podrobností se už zapomnělo, jisté je ale, že rodiny vážně části mapy mají pečlivě uschované pro případ, že přijdou špatné časy. Žel bohům, pátá, nejdůležitější část, se v průběhu let ztratila neznámo kam. Místní lidé věří, že ji někdo najde, až bude skutečně potřeba, nicméně čas od času se vzájemně špičkují a obviňují z toho, že za to můžou právě její prapředci.