Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Modlitba

Na starém hřbitově se objevilo několik nových hrobů. Mě však zaujaly jen dva. Byly blízko sebe, tak blízko, že se dalo dotknout obou náhrobků současně. I jinak se lišily od ostatních. Na první pohled bylo patrné, že patřily nějakým důležitým osobám, neboť byly o něco honosnější, než okolní...

Byl časný podzim, brzy zrána a na pavučině, kterou již stačil pavouk usnovat mezi oběma náhrobky, se třpytily kapky rosy. Na čerstvé hlíně byla položena nádherná kytice. Snad jen zázrakem ještě ten, kdo ji sem položil, našel takové květy. A pod ní kdosi prstem vyryl jediné slovo - PŘÍTEL .

Potom mi zrak sklouzl na postavu mladé ženy, která klečela mezi hroby, a jejíž ramena se otřásala vzlyky.

Přiletěl jsem blíž a usedl na vedlejší kámen. Když se trochu uklidnila zaslechl jsem mezi několika posledními slzami pár tónů. Napřed nejistých, ale pak jako by všechen její smutek vytryskl právě tou písní, která měla být zároveň modlitbou a posledním rozloučením s přáteli, které již nikdy nespatří.

Přidal jsem se k ní, neboť mě dojala hloubka té písně a svým slavičím trylkem jsem doprovodil její poslední sbohem.

Píseň pro přátele

Byl jsi mi přítelem, ty jeden každý z vás,
však věčné rozloučení přišlo časně,
již neuslyším známý to váš hlas,
že i když prší může býti krásně

Dnes pro každého z vás již nejsem,
tak jako vy se nesetkáte se mnou,
a každý půjdem jiným lesem,
vy stále, já jen noční tmou

Kéž dosáhnete za své činy uznání,
a panteon vás přijme mezi sebe,
tam dojdete i konečného poznání,
že stále v srdci chovám - tebe, i tebe

Pak, lhostejno jak daleko, až jednoho dne půjdu,
a když mne Smrtka dostihne,
jedno, kde ležet budu,
tehdy se snad zase sejdeme…

Když píseň dozněla nastalo ticho jako by ani vítr nechtěl rušit tu chvíli, která se již nebude opakovat. Pak dívka se skloněnou hlavou odešla. Ještě se naposledy otočila a sbohem, které jí splynulo ze rtů bylo téměř neslyšné.

Přesto však jako by nad hřbitovem zůstalo viset navždy…