Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Souboj v lese

Krásný slunečný den mne provázel cestou lesem. Unaven lehl jsem si ke kořenům starého statného dubu a začal odpočívat. Každý nádech čerstvého lesního vzduchu mi však přinášel nesčetné myšlenky - ten starý strom ke mně promlouval. Promlouvali ke mně najednou mnohé stromy, hádali se a hašteřili, ale jejich příběh byl stále stejný. Byl to příběh, který celý les naplňoval zvláštní zlobou. Soustředil jsem se a zaposlouchal do vyprávění.

Byl to muž ve tmavém širokém plášti a kápi. Zamyšleně a nevšímavě prošel těsně kolem nás, sotva na desítku kroků, a vůbec si nevšímal okolí. Najednou se prudce zastavil a neklidně se rozhlédl kolem. Ještě jednou sebou trhl a pak se rozběhl doleva od směru z něhož přišel.. Pak konečně uviděl, co zřejmě celou dobu hledal - nedaleko odsud se do skály zakusovala jeskyně. Vykročil rázně k ní a ještě za cesty tasil tesák. Zastavil se na několik kroků od ní a cosi zamumlal. Pak neohroženě vkročil dovnitř. Náhle se ozval takový ryk, že se s šustotem s zvedlo listí i o mnoho kroků dále. Uviděli jsme, jak spolu před jeskyní bojují dva muži, ten v černém plášti a druhý o něco menší a robustnější v černém odraném šatu. Jejich zbraně se s třeskem střetly a muž v plášti o krok ustoupil. Vykřikl cosi v podivném jazyce, kterému nerozuměl ani nejstarší z nás, a že nejstaršímu je 2000 let. Až ten druhý odskočil zpět. Člověk si trochu unaveně oddychl a sekl toho druhého svým tesákem. Tesák se zakousl hluboko do těla menšího muže, přece když vyšel ven, muž mu ránu vrátil a následovala ji další a další. Pak sám zakřičel cosi, co srazilo muže v plášti na zem. Ten se bleskurychle odvalil a zachránil si tak holý život. Když vstával ze země, hbitě máchl pláštěm a zasadil druhému hlubokou ránu do boku. Ano, teď jsem to viděl docela jasně, jen co vyšla čepel ven, rána už se začala na druhém konci uzavírat. Druhý nebyl člověk to víme jistě! Muž v plášti už sám pochopil, že ho takto nezraní, kryl tedy jeho rány co mu síly stačily a když se čas od času dostal alespoň na krok od nečlověka, vmetl mu do tváře další silnou větu, která mu nedovolila ho zasáhnout. Pomalu však slábl, krvácel už z několika ran. Boj byl beznadějný. Nečlověk pronesl další podivnou větu. Zvedl se najednou vítr tak silný až nám začali praskat větve To bylo něco moc špatného. Muž v plášti padl k zemi a ten druhý nad nm poklekl. Čekali jseme, že mu zasadí poslední ránu a ukončí konečně boj, ale k mému údivu tak neučinil. Pronesl cosi a dotkl se mužova čela. Ten se zachvěl a vzduch kolem nás se zavlnil a houstl, některým z nás vzplály zničehonic větévky a kmeny. Některé z nás proud jakési zvláštní síly vyvracet a lámal na kusy. Pronesl ještě cosi dalšího a mi měli dojem, jako by toho ležícího muže pomalu vypíjel jako kořeny vodu z podzemního potůčku. Třásli jsme se strachy. Stromy kolem nás naříkali, ale začali vzdorovat. Samotný hvozd nám poskytl sílu. Plameny uhasínali a vítr se utišil. Nečlověk se zarazil a vnímal dění kolem sebe - poznal, že se něco děje. Les se zlobil. Vycítil to a vytušil, že moc Lesa je silnější, než cokoli co dokáže sám, ať vypije lidí kolik chce. Co nejrychleji to dokázal, se rozběhl směrem k Dlouhé mýtině, na nejbližší konec Lesa,ale tam už jsme ho neviděli. Druhého muže nechal ležet bez povšimnutí ve spadaném hnědém listí. Přemítali jsme, zda tomu muži pomoci nebo ne, ale prostě jsme se báli. Na tom místě se stalo něco tak hrozného, že se báli všichni a zároveň hněv nás všech na toho menšího byl obrovský. Jestli se ještě jednou ukáže v těchto lesích nedopřejeme mu klidný průchod. Chvíli jsme ještě přemítali o tom , který leží v listí, ale začal se sám pomalu probírat.

Až po vyslechnutí tohoto příběhu jsem si vlastně všiml jak vypadá les kolem mne - polámaný a spálený až hrůza pohledět. Co mi síly stačily, jsem utíkal domů k otci vypovědět, co se stalo. Toulal jsem se ale tou dobou daleko od domova, zanedlouho se setmělo a začal padat sníh. Celý les se ponořil do tmy a já jsem se musel pohybovat velice pomalu a opatrně, abych nesešel z některé ze stezek. Domů jsem dorazil se svítáním a hned jsem otci a druidovi vypověděl, co jsem viděl včera v podvečer. Nechtěli mi věřit, prý povídačky malého chlapce, který se ztratil v lese. Dlouho jsem druida přemlouval, ať se tam jde podívat a pak jsem si vzpoměl, jak se Les zlobil na nečlověka. Teprve potom mi druid uvěřil, sám včera cítil, jak Les běsní. Vypravili jsme se tam hned dalšího dne. Mrtvolu muže jsme ale nenašli, na zemi se rýsoval jen kruh nezasněženého listí.