Lazovičtí a špalek

Přidal/a keret ve 21. 12. 2010 08:10:41

Legenda pojednávající o udatnosti a chytrosti Lazovičtích

Lazovičtí a špalek

(Jak vznikla legenda o exculibru)

V dobách největší slávy Lazovic, města proslaveného vůní sladu a čerstvě natočeného piva, v dobách kdy nebylo radno vycházet dál jak deset kroků za městskou bránu v počtu menším jak padesát duší, v dobách bílých nocí...

Už od rána byla zlá nálada, obyvatelé Lazovic cítili smrt před prahem svého vlastního domu. Za bránu se neodvážil téměř nikdo a z bažin byl cítit zlověstný zápach spojený s hlasitým bubláním. Zkazka o trojhlavém hadovi dlouhém na šedesát loktů se šířila městem jako větrná smršť a aby tomu nebylo málo, městem se tu a tam prohnalo hejno netopýrů velkých jako ovce, nápadně připomínajících malá dráčata. Několik lidí tyhle potvory pokousaly, poškrábaly, křídly zfackovaly a jedno novorozeně prý zaživa z kolébky odnesly. Na poledne už měl had hlav osm a po poledni jich byl rovný tucet, alespoň to říkala Anča od řezníka a tý to říkala baba zelinářka, která to měla od svý snachy.

"Před hadem zavřeme brány, před drakama zavřeme okenice, ale elfové nás zabijí" probíhá velmi živá diskuze na náměstí před hospodou. "Vyplavte černou špínu!" provokativně huláká kudrnatý mladíček, kterého inicitivně povalí hlídka a odtáhne do žaláře.

Neklid vzrůstá se zprávami, že do večera budou Lazovice obklíčeny nenáviděnými elfy.

"Estli před sebou máme vopravdu poslední noc, uděláme to, co my v Lazovicích umíme nejlíp! Pane z Lazovaru vyvalte sudy a pudeme uspořádat takovou voslavu, vo který se bude vyprávět ještě tisíce let!" zahulákal kdosi z davu. Slovo dalo slovo a večerní oslava se začala rýsovat.

Z pivovaru se do největší budovy ve městě dovalily desítky sudů nejlahodnějšího Lazovarského moku, námořníkům bylo zabaveno několik soudků rumu a na všech pecích ve městě se začaly připravovat pokrmy hodné samotného baroneta.

Už zbývala poslední věc, potřebná k oslavě za bílých nocí – dřevo. Pohůnkové nosili plné náruče dřeva, panstvo po třískách v pláštích a děvečky předkloněné k loupání brambor.... ee tedy zpět ke dřevu. V hospodě se dřevo štípalo, jeden špalek za druhým a jak to krásně mládencům ubývalo. Až se sekyra v jednom ze špalků tak velkých, že by jej dva muži neobejmuli, zasekla. Mládenec právě štípající se ji snažil vytáhnout, se špalkem mlátil ve směru, proti směru, sekyra se však do dřeva zarývala více a více. "Vytáhneme sekyru a na špalek se vykašleme" pravil jeden z čumilů. "Neschopní pitomci a tlučhubové" pravil urostlý hospodský a sám se sekyry chopil. Na padesátkrát máchnul ve snaze špalek rozštípnout, sekyra se však zaryla natolik, že jí mnoho nekoukalo. Začali se tedy střídat, k desítce jich tenkrát bylo a chodil jeden za druhým, vždy jednu ránu a prý kdo špalek rozštípne a sekyru vysvobodí, bude pít celou noc zadarmo a nejrásnější z děveček se s ním k ránu dlouze pomiluje.

Ran toho pozdního odpoledne několik stovek padlo, klínů se polámalo a všichni mládenci z města se mnohokrát vystřídali. A nic.

Až za pomoci přátel se jednomu mládenci povedlo alespoň sekyru vytáhnout. V tu chvíli se z hospody ozval takový křik radosti a oslav, až se elfové zarazili, cože to na ně v Lazovicích čeká za armádu. Bard vytáhl kytaru usedl na špalek a všichni společně zazpívali. "Rozbij hruď kamenem.. HEJ!" tak tenkrát slova té písně zněla.

"Pořád je tu ten špalek, ho rozšvácnu jak kedlubnu" opileckým hlasem zahlaholal jeden z mladíků a se sekyrou v ruce se vrhl ke špalku. Bard sotva uskočil, dav hostí však odvážlivce lapil, sekyru sebral a do řeky oknem vhodil. Hned za odvážlivcem dva kamarádi vhodili do řeky i špalek.

A jak to dopadlo s oslavou? A Lazovicemi?

O oslavě se vypráví dodnes, mnoho Lazovičtích po večerech vypráví jak jejich předci zahnali armádu elfů zpěvem, desetihlavou saň toho večera na rožni upekli a piva vypili tolik, že nezbylo ani do půli pohárku. A mladík co sekyru z moci špalku vymohl? Celou noc propil a k ránu, když na seník s nejkrásnější děvečkou v okolí vylezl... no však to znáte. Usnul.