Erinor X - Hospoda mým pohledem

Přidal/a Olórin ve 17. 3. 2010 00:03:47

Snový mezidíl očima Valtera z Lipníku

Že prý je zpětná vazba důležitá, inu, uvidíme, třeba z toho vyleze něco víc, než jen mé vzpomínky na Hospodu na půli cesty.

Začínáme v autobuse Praha - Komárov, jehož část Hydra obsadila. Spokojeně se vezeme a přemýšlíme, co nám asi erinorský mezidíl přinese. Někdo si ještě opakuje historii herní postavy, další se zas dožadují pravidel a zkoumají, kam vhodně vložit volná ápéčka. Po výstupu v Komárově se snadno zorientujeme a za chvíli už naše zraky oblaží pohled na Svornost a Sílu před místní sokolovnou. Uposlechneme pokynu na ceduli - Erinor: po schodech nahoru a za chvíli už se vítáme s přítomnými, ubytováváme a registrujeme. Nedlouho po průzkumné výpravě do kuchyně se do seznamu činností přidává i večeře a večer si zpříjemníme malým dračákem.

Je sobota ráno a začíná hra. Ocitáme se v hospodě, usedáme (nádoby na pití jsou rozhozené, aby se hráči pořádně promísili a nezůstávali jen u starých známých), zdravíme se sousedy a každý popíjí dle své libosti. Klid netrvá dlouho, jelikož znenadání se z jedné stěny hospody uvolní jakási temná clona, která pozře všechno, na co přijde - do začátku roh místnosti, šenkýřku, a nějaké ty zbraně, když jsou činěny pokusy zastavit ji silou. Potom na chvíli zastaví. Hráči reagují rozdílně: někteří (zvlášť ti, kteří seděli blízko nebezpečné stěny) se snaží dostat z hospody ven, jiní jako by si toho vůbec nevšímali. Po opuštění sálu se dostáváme do předsíně, kde dva podivíni hrají jakousi hru s kostkami a figurkami na neobvyklém plánu. Já jim zatím nevěnuji pozornost a hledám cestu ven. Něco zvláštního se prý stalo se vstupním schodištěm; jako by vedlo stále dokola. Říkám si \"to bych se na to podíval\" a jdu si na schody zaběhat: seběhnout dolů, s rukou na hlavě zpátky a udiveně sejít ze shora. Zkouší to i další hráči - všechno marné. Také pokusy vyrobit si východ vlastní se míjejí účinkem. Mezitím se stěna v hospodě dále posunula a znepokojeno začalo být více lidí. Začínáme hledat další řešení a já se (jak se později ukázalo, špatně) zaměřil hlavně na místní osazenstvo hospodského sálu. Chovají se totiž, jako by se vůbec nic nedělo. Pokusy něco z nich dostat ale k ničemu pořádnému nevedou a černá stěna se přibližuje a pohlcuje další hráče. Někteří tam skončí i násilím a pořád žádné řešení v dohledu. Nakonec temnota pohltí celou místnost a mezi posledními i mě. Atmosféra bezmoci, strachu a pocit, že je člověk pouze vláčen silami, které nemůže ovlivnit, byly velice silné a tahle fáze hry byla vážně dobrá. Na druhou stranu ti, kdo v černé stěně skončili první, museli potom mít docela dlouhý prostoj.

Po chvíli pobytu v bílé prázdnotě (a občerstvení, které bylo původně plánované jako herní hostina), se z čista jasna ocitáme na zvláštním plese. Sociologická hra s papírky na čele je docela pěkná, dokonce i pro asociály jako já, a následná taneční lekce a vlastní plesání jsou přímo výborné (míra spokojenosti je přímo závislá na tom, že tanec se mi líbil a nepřišel mi až tak těžký). Následuje další bílé intermezzo a po něm nemilé déja vu, když se opět ocitneme v hospodě. Opakují se události z první fáze. Stěna se po chvíli začne posouvat a někteří hráči nervóznět; někdo už vyčerpal všechny možnosti obrany a zdá se rezignovaný. Tvoří se další možné i nemožné teorie, nyní se točící převážně okolo figurkové hry, hazardních hráčů v sále, obrazu absinthového rána a okolo pána, který si přeje rozveselit. Hráči ale zdá se nepřišli přímo na to, co orgové zamýšleli, takže z této fáze nám pomůže mírné deus ex machina.

Následovala poslední a jediná venkovní fáze, Klášter. Po rozdělení do skupinek jsme se s časovým odstupem vydávali na herní místo v lese (a cestou tak trochu prověřovali orientační nesmysl.) Tajemná a velmi strašidelná budova, naznačená spoustou čar a provázků, byla osídlena zvláštními postavami, které si s námi opravdu doslova pohrávaly. Pocit, že je člověk jen figurka, hnaná někým jiným, se vystihnout povedl, ovšem dokud jsme nevěděli, že tak to má být, byla bezmoc docela frustrující. Samozřejmě nejde nezmínit zatraceně lezavě chladné počasí, které této fázi opravdu nepřálo, ale s tím se nedalo krom občasné zastávky u ohníčku nic dělat. Po několika zmínkách o \"nebezpečích hry\" v nalezených denících jsme si někteří spojili půdorys kláštera a herní plán těch podivínů z hospody, nicméně na místě nám to nijak nepomohlo a celkově mám z kláštera zatraceně tápavý a poněkud \"figurkoidní\" pocit (což byl záměr, takže v pořádku). Navíc v naší skupince vzhledem k počasí a únavě začal trochu upadat roleplay, ale nebylo se čemu divit. I tak byla tahle fáze dost nabitá na to, že byla ještě zkrácená. Také jsem si na chvíli vyzkoušel poletovat jako duše (to byla opravdu dobrá zábava, navíc se tyto mrtvolky skvěle hodily na výzvědy). Když jsme se z labyrintu konečně vypinožili (také ne tak úplně vlastním přičiněním - snad to byl opět záměr, ale v tu chvíli to na nás nepůsobilo moc dobře), stejně jsme nemysleli než na teplo a jídlo a pelášili jsme zpátky do Komárova.

Závěrečné rozuzlení rozhodně pomohlo utřídit si zmatené myšlenky a odhalit původní záměr tam, kde se to během hry nepovedlo. Zároveň obrátilo naše myšlenky zpět k opravdovým Lazovicím zajímavou otázkou, jak se asi sdílení tohoto snu promítne do běžných životů našich postav... Když dozněla euforie z toho, že jsme všichni přežili, pěkně si zahráli a tak vůbec, začalo nám být líto, že už je po všem, a že konec hry přišel tak trochu brzy. Z touhy pokračovat v hraní jsme na pokoji rozjeli ještě jeden dračák, než jsme nakonec řádně vyčerpaní po všech stránkách usnuli. Možná právě pro to, že hra byla večer tak definitivně ukončena a člověk už nepočítal s návratem do erinorské role, bylo pro nás ranní překvapení poněkud nemilé. I když pominu, že můj smysl pro humor se nebudí dřív, než v osm hodin, bylo by myslím mnohem lepší, kdybychom věděli dopředu, že nějaký nášup ještě bude - překvapení by tím tolik neutrpělo, stejně bychom jen těžko uhodli, co se chystá. Takhle mi sice došlo prakticky ihned po probuzení, oč jde, nicméně má touha zúčastnit se se limitně blížila nule. Personál blázince byl navíc žalostně nekvalifikovaný, klidně si provokoval nebezpečné maniakální pacienty s agresivními sklony, a k lidem s potřebou nepřerušovaného spánku (což po náročném dni bylo dost lidí) se také nezachovali zrovna ohleduplně. Zpětně je mi trochu líto, že jsem se nezapojil, na druhou stranu na místě jsem spíš litoval, že jsem příliš unavený, než abych vstal a šel \'doktorům\' ukousnout hlavy za takový budíček... Po skončení mumraje a chvilce dospání/doodpočinku nastala ten smutný čas se opravdu rozloučit, zamávat Svornosti a Síle a vydat se na cestu domů. A cestou už přemýšlet, jaké to bude po probuzení v Lazovicích říkat: \"Sousedi, to nebudete věřit, co se mi zdálo...\"