Erinor X - Hospoda na půli cesty

Přidal/a za Zuzku vložila Terka ve 16. 3. 2010 15:22:54

Recenze od Zuzky alias gardistky Gerty

Úvodem: Moje recenze začíná trochu netradičně, na konci. Erinor uběhl, já vystoupila z vlaku, rozloučila jsem se s tou hrstkou lidí, co se mnou cestovala až do Plzně a vydala se k domovu. Vybalila jsem krosnu, smyla ze sebe špínu a ve dvanáct v poledne zalezla do postele. Probudila jsem se kolem čtvrté odpoledne, trochu odpočatá a podivně melancholická. Zbytek dne jsem bloudila po domě, překlikávala hned na hofyland, hned na erinorské stránky, zírala do zdi a nechápala, co se to se mnou děje. Došlo mi to až někdy pozdě odpoledne. Erinor je pryč, uběhl jako voda, další bude až na podzim a mě se prostě a jednoduše stýská. Napsat recenzi je docela dobrý způsob, jak vzpomínat, přestat smutnit a prostě se začít těšit na další díl. A teď už tedy k samotnému Erinoru. Pátek: Do Komárova jsem dorazila spolu s větší skupinkou lidí, a přestože nikdo z nás příliš netušil kudy dál, stačilo se jednou zeptat a cestu na místo konání jsme bez problémů našli. Stejně bezproblémově proběhla v mém případě i registrace a ani ne v osm nás většina vyrazila do hospody. Zbytek večera každý strávil tak, jak zrovna chtěl nebo jak mu diktoval alkohol v krvi a všechno bylo v pořádku. Sobota: Sobota byla tenhle Erinor jediným herním dnem a tak jsme všichni vstávali s odhodláním si ho nejvíce užít a zvědaví, jak bude tenhle netradiční díl probíhat. Náš den začínal v hospodě. Všechno se zdálo být úplně v pořádku, hostinský rozléval pivo, někdo v koutě hrál karty a všichni se docela dobře bavili. Pak ale začaly potíže. Jedna ze stěn místnosti totiž měla svou hlavu, neustále se posouvala směrem k nám a požírala cokoliv, co jí přišlo do cesty, od korbelů a plášťů až po zmatené opilce. Musím se přiznat, že v tuhle chvíli jsem posouvající se zeď moc neřešila, spíš se bavila sledováním pokusů o zatčení hospody a její následné odvedení do gardovny a celkově se dostávala do herní nálady. Proběhlo několik neúspěšných pokusů o zastavení zdi, ale nakonec nás všechny pozřela. V tu chvíli jsem nic moc nechápala a doufala, že se vše časem vyřeší. Po krátké pauze začala druhá část hry, tedy ples. Každému z nás byl na čelo přilepen lísteček se stručným popisem, například že „tamten skvěle zpívá“ a „ta zase nenávidí manželovy děti z prvního manželství…“ Poté byl ples zahájen a my měli hovoru s ostatními zjistit, jaká je ta naše stěžejní vlastnost a začít se chovat podle ní. Následovala krátká a veskrze příjemná lekce historických tanců. Tahle část hry byla zábavná, nenáročná a veselá, hra s papírky, ač většině z nás známá, bavila skoro všechny a lekce tance mě těšila, přestože někteří ji považovali za zdlouhavou. Ve třetí části hry jsme se opět dostali do hospody. Tahle část se mi líbila nejméně, napjatá atmosféra a nejistota co dál nebyla příjemná a děsila mě představa, že ani tentokrát nebezpečnou situaci nevyřešíme a budeme si ji muset zopakovat potřetí. Ač to tak asi mělo být, přála jsem si, ať už to skončí. V téhle části jsme si taky jako hráči nevedli nijak dobře, až po obrovském množství nápověd a času jsme pochopili, co se od nás chce, tedy že musíme rozveselit záhadného cizince. Ani pak se nám moc nedařilo, protože kdo se má umět bavit na požádání? Naštěstí nás nakonec vyšší moc přestala týrat a pustila nás ven. Poslední sobotní částí hry byl Klášter, jediná část odehrávající se venku. Když jsem se dívala z okna, vůbec se mi do té zimy nechtělo, představa mokrých nohou a dvou až tří hodinového mrznutí mě zrovna nelákala. Rozdělili nás do skupinek cca po deseti lidech a vyrazili jsme. Po nedlouhé cestě jsme dorazili do kláštera, docela rozlehlý plac ohraničený provázky napovídal, co se bude dít dál. Objevili jsme se v jakési podivné strašidelné budově a měli přes několik levelů najít cestu ven. Četli jsme popisky místností rozvěšené okolo, volili z možností, nacházeli děsivé útržky deníků a občas umírali (samozřejmě, že mě má věčná smůla neopustila a jsem umřela jako první, ale v tomhle případě jsem si i tu smrt bezvadně užila. Kdo nebyl mrtvý, neví, o co přišel). Zima sice předčila moje nejhorší očekávání, ale jinak jsem byla až překvapená, jak moc jsem si hru venku užila. Motali jsme se chodbami, nechávali se vyhazovat do vzduchu, střídavě nás přepadala slepota nebo demence, dohadovali jsme se a nakonec se i pokoušeli navzájem povraždit… Jediné, co bych téhle části hry vytkla, bylo to zatracený počasí, ale s tím orgové prostě nemohli nic dělat a obdivuju je a CP za to, že tam vydrželi mrznout ještě mnohem déle než my, obyčejní hráči. Když jsme se vymotali z Kláštera, čekal nás už na základně guláš, po té době na mrazu opravdu chutnal jako božská mana, svlíkli jsme promočený oblečení, přepočítali prsty na nohou (díky bohu mi žádný neupadl a stále jich mám všech dvanáct) a vyslechli si rozuzlení. I když orgové doufali, že najdeme spojitost mezi závěrečnou epizodou a deskovou hrou Klášter, kterou jsme v hospodě sledovali, já jsem jejich naděje nenaplnila. Rozuzlení pro mě bylo překvapením, ze zpětného pohledu jsem pochopila i tu zdánlivě nepochopitelnou hospodu a celý den si sama pro sebe zhodnotila jako nejlepší a nejakčnější Erinor, na jakém jsem byla. Zbytek večera opět proběhl bezvadně, a když jsem kolem druhé ráno zalezla do postele, byla jsem naprosto spokojená. To proto, že jsem ještě netušila, jak milé probuzení nás čeká. Neděle: Už ve chvíli, kdy mě v šest ráno probudili odcházející Zagro s Baldou, tušila jsem něco nekalého, byla jsem ale tak rozespalá, že jsem se nad tím nijak závažněji nepozastavovala, prostě jsem se převalila na druhý bok a spala dál. Když v půl sedmé začal poprask, hlavou mi prolétla myšlenka na vraždu, doprovázenou dlouhým a rafinovaným mučením. Nejen že mě vytáhli v tu nekřesťanskou hodinu z postele, ale ještě se ke mně chovali, jako bych byla nějaký cvok! Když mě ale milostivě odvedli do koupelny a já si propláchla oči studenou vodou, pochopila jsem, že jsem doopravdy blázen zavřený v cvokárně, kam patřím. Následující asi hodinu jsem se střídavě tvářila, že tam nejsem, hrála si na autíčko, snažila se přeprat dozorce a užila si takovou psinu, jako už dlouho ne. Když mi navíc po té hodině dovolili se zase vrátit do postele, všechno jsem jim odpustila a smála se ještě celý zbytek dopoledne, tahle část se vážně vydařila. Následovala už jen snídaně, rychle zabalit a tak tak doběhnout autobus (já prostě musím chodit vždycky pozdě, asi nějaký zvláštní talent). Nemusím popisovat závěrečné objímání a dojemné loučení, to jsme si užili všichni. Z víkendu jsem se vracela totálně oddělaná, s hnusným kašlem, kruhama pod očima a omrzlinama na větší části těla, ale s pocitem, že na tuhle akci budu vzpomínat ještě hodně dlouho a převážně v dobrém.