Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Erinor VI. – Svítání na západě

Prolog

"Na vědomost se dává nový zákon o osidlování zalužských hor. Každý, kdo se do prvního týdne zimy roku 1431přihlásí nejbližšímu baronskému úřadu jako připravený osidlovat nově zabranou část naší federace dostane dekret na půdu a na náklady baronství bude i s celou rodinou, zvířaty a majetkem dopraven do své nové domoviny. Zaluž bude po následujících 7 let zbaven daně z úrody. Dále zákon praví, že každý zločinec, který se ohlásí k osidlování Zaluže bude zproštěn svých dosavadních vin, vrátí-li se však do federace, bude souzen a potrestán. Obžalovaní z hrdelních zločinů musí pro smazání své vinny odsloužit rok v pohraniční armádě a poté může si založit svůj statek či živnost. Nejbližší karavana na západ vyráží za 4 dny." Voják si otřel čelo do rukávu a znovu mohutně zabubnoval na malý bubínek pověšený přes rameno. Upravil si helmici a vyrazil směrem ke hradu.

Lidé ještě nějakou chvíli stáli tiše na náměstí a pak se s rozrušeným ševelem začali tiše rozcházet. Dva otrhaní mladíčci se rovnou pověsili na paty starému vojákovi. Když muž zašel do nízkého přízemního domku v předhradí trochu zaváhali a vstoupili. Prvý shodil z hlavy kápi. "Prosím za prominutí, velevážení pánové, jsem tu dobře, když chci do té Zaluže?"

"Osvobození tě přilákalo, co?" zasmál se voják. "No aspoň se zbavíme dalšího vyvrhele. A bez soudu."

Když jsme dorazili do Zaluže byli jsme - no neřekl bych přímo udiveni, čekali jsme leccos, ale přes to mě mnoho překvapilo. Myslel jsem, že tenhle kraj je pustý, neobydlený kus horské země plné divoké zvěře. Už při cestě s karavanou mě vozka osidlovacího úřadu Gerš vyprávěl, že v kraji žijí nějací místní, ale takhle jsem si je nepředstavoval. Je jich dost na menší město, většinou jsou to pastevci a rolníci, zavšivení sedláci roztroušení všude po údolí. Je mezi nimi i pár řemeslníků a nějaký ten šaman, prý že kouzelník. Jsou trochu zaostalí, ale hlavně divní. Nejsou to obyčejní Ateristi a Natürvanovci jako naši sedláci, uctívají nějaké duchy a věří na kouzla. Asi nají za ušima, ale na první pohled to není poznat. Neumí vůbec psát, ale zato vědí hodně o té divočině okolo, každou kytku a smradlavýho brouka znají jménem. A vyznají se v léčení různých neduhů líp, než felčaři u nás ve městě. Na nás se tváří sice dost podezřívavě, ale neslyšel jsem, že by kdy někomu dělali problémy. Království jim zatím zaručilo stejná práva jako svým poddaným, ale mezi námi, nevím, na jak dlouho.

Lozová je jejich vesnice a taky místo, kde sídlí královský místodržící, velitel pohraniční hlídky a stále ještě většina přistěhovalců. Dostávají se tu dekrety na půdu a čas od času sem přijede i karavana se zbožím z domova. Naoplátku odtud posíláme do federace vozy soli, kožešin a nejkvalitnějšího dřeva. Nedaleko je další vesnice Nujno tam se zase dají sehnat různé věci od místních, dřevo, železo i jídlo.

Místní mají mnoho bájí a pověstí. Říká se, že podle jedné z nich jednou přijde člověk od nás, který je zachrání před úpadkem a nouzí. Proto prý nás vítají. Ale taky se říká, že až konečně někomu dojde, že se s nimi o tuhle půdu vlastně dělit vůbec nemusíme, tak poznají naše železo.