Dnešní Erinorské datum: Je 2. den 5. týdne Léta roku 1459

Erinor VIII. – Otevřená náruč

Prolog

"Hej kapitáne sú tu další". V každém z nás hrklo. Z temnoty vystoupila postava s vojenským tabardem.

Přivítání toho večera nebylo příjemné. Přiběhli sloužící z dozoru a odvedli nás do tábora. Každý muž dostal 1 deku, ženy 2 a ty s dětmi 4. Byl to takový hadřík, člověk by do toho ani nohy nezabalil. Pak nám přidělili stan a dali nás spát. Naše věci procházeli kontrolou. I kdejaký zločinec na tom byl lépe než mi v tu chvíli.

Tyto zápisky píši s více než týdenním zpožděním. Sebrali mi věci a mezi nimi i brk. Vzpomínky již nejsou tak živé. Hlavní věcí je že jsme přežili což je dobře. Hůř být nemůže. Den po nás dorazili ještě další. Nikdo po nich ale už nepřišel. Napadl sníh a přikryl svou bílou nevinnou tváří únavu, strach i odhodlání. Buď jim Thanatos všem milostiv.

Ráno nám řekli co se děje a proč jsme tady. V Zaluži se prý stal nějaký problém a bylo nařízeno, že každý kdo odtamtud přišel musí projít prohlídkou. Strážní jak se jim tu říká jsou prý z federace a přibrali k sobě několik místních dobrovolníků. Platí zde táborová pravidla. I kněží se musejí podřídit.

A proč tu vlastně jsme tak dlouho? A proč v soldátském táboře. Mnozí se domnívají, ale nic ve skutečnosti neví. Mysleli jsme, že každý si sežene glejt a můžeme jít. Realita je jiná. Drží nás tu už podezřele dlouho na to, aby jen vyřizovali dokumenty.

Tři chlapíci se pokusili utéct. Chytli je. Prohledali znovu jejich věci a našli spoustu zlata. Byli odsouzeni na pranýř. Všichni se na to museli dívat. Čtvrt dne tam byli jen v košilích. Druhý den měli všichni zápal plic a pak už o nich nikdo neví. Prý je poslali k felčarovi, ale kdo ví.

Dneska nám řekli proč tu jsme. Z oblohy se snášel drobounký déšť a strhával sebou vločky. Břízy kolem tábora byly skloněné pod tíhou našich myšlenek. Byly znamením, náladou celého dne. Pokud nebyly obtěžkány ledem, tak že se jejich koruny blížili k zemi bylo dobře. Stékal-li z jejich kmenů pramínek vody, tekli slzy i těm nejtvrdším chlapům.

Prý chrání městečko Poddvorov před hladomorem a místní kraj před povstáním. Zkrátka přišlo nás moc a ještě je tu soldie. Tak zřídili tábory, v kterých máme přežít až do jara. Poslední dobou zde nouze opravdu není. Jídlo i voda jsou, všichni mají příděl. Musí se ale odpracovat. A ten kdo nic neumí se povinně vyučuje k řemeslu.

Dnes večer jsem vyšel ze srubu a přemýšlím. Chtěl bych ještě mnoho napsat, ale dochází mi tuž. Jinou asi neseženu, leda si ji vypůjčit od úředníků. Zmrzlé bláto prokřupává pod mími kroky. Břízy s jejich namrzlými větvičkami mi zpívají s větrem jemnou zvonkohru. Je ticho. Proč já tyhle řádky vlastně píšu? Snad na jejich památku.